Březen, duben. Měsíce, kdy s dětmi ve školce vyhlížíme první
paprsky jarního sluníčka. Příroda se probouzí ze zimního spánku.
Travička se začíná zelenat. Na stromech se objevují první pupeny.
Děti vybíhajíc školní zahradu jen v jarních bundách, postavit první
hrady z písku, zhoupnout se na houpačce, nakreslit obrázek na zem
křídou. Letos je tomu bohužel jinak. Svět sužuje pandemie koronaviru
a naše školka je stejně jako jiné zavřená. Při pohledu z okna je mi
smutno, chodníky jsou prázdné, šedé. Zahrada jako by usnula. Jako by
i to jaro letos na něco čekalo.
Během hledání materiálů k distanční výuce pro předškoláky, která pro
ně byla už v letošním roce povinná, mě zaujalo pár nápadů, které mi
nedají chvíli klidu. „Ano, to je ono!“ Připravím pro děti překvapení,
nenechám chodníky šedé a smutné, nakreslím jim tam kočku, ke
kočce patří klubíčko, klubíčko se rozmotalo, jedno, druhé, třetí…, děti
jej mohou pomoct rozmotat. A po stonku květinky, si mohou procvičit
čísla od jedné do desíti. Krokodýl jim zase předvede svá písmenka. Při
čekání na výsledky testů u povinného testování si mohou na plotě
zahrát s maminkou dřevěné pexeso s obrázky domácích zvířátek.
A ke své třídě je navede nový rozcestník.
Už se na děti moc těším. A teď s těmi překvapeními snad ještě víc!
Martina Hochmannová
